Zeširoka (první chyba při psaní blogísku)
Na instagramu nejvíc prodává pekáč buchet. Kdo málo cvičil, koupí fairtrade droždí z biochovu, buchty taky vykouzlí a zaujme alespoň segment bydlenek.
Ti, co se dřív nechávali ozařovat světlem dokumentů na ČT2 a nezajímá je nová kabelka Moniky Marešové, se musí uchylovat do dlouhého chvostu. Což je fakt terminus technicus a neznamená, že jste „pěknej vocas“. Internet přesunuje zájem k okrajovým produktům zajímavým (bohužel, ale aspoň) pro menšinu. A v Sillicon Valley tisíce lidí provádí těžkou práci, aby z toho vyselektovaly dětský porno.
Nám v gruzínském Tbilisi pomohla speciální aplikace zabývající se sovětským brutalismem. Slovo nepopisuje Stalinovo zacházení s vězni, ale podle drsného betonu (francouzsky beton brut) architektonický styl druhé poloviny 20. století, kterým se stavělo všude, nejenom v komunistických státech. Někdy se měřítko a účel trošku vymkly a Sověti se s tím nemazali vůbec. Třeba Princ Charles ale dodneška nemůže spát ze staveb v Londýně.
Brutální Tbilisi
Zaklekli jsme na oblast nacházející se kolem konečné metra u státní univerzity. V Praze většinou konečné vyhledávám jenom v případě, když odtamtud jedu dál autobusem anebo potřebuji spáchat sebevraždu.
Češi vlezou všude, domy s lávkami mají už svoji ikonku na mapy.cz. Tři paneláky ve svahu jsou veřejným průchoďákem, lidé si přes ně zkracují cestu nahoru. V Gruzii za výtahy platí i obyvatelé domů přímo do kasiček. Chtěl bych vidět jejich schůzi společenství vlastníků. Lávka je dost vysoko, nachází se na ní malý obchůdek s oblečením, vlastně i na tu sebevraždu ideální.
Za pohled přes údolí stojí i studentské koleje s lanovkou, zvlášť pro ty, kterým se někdy nelíbilo na Strahově.
Státní banka
Dost šlechtěná budova Centrální banky Gruzie. Prý okopírovali návrh Karla Pragera na pražské svahy. Chytrých řečí dnes plodím dost, snad jen, že bych tu nechtěl být sekretářka hledající pana ředitele před jednáním.
Lanovky a výstaviště
Ne všechny stavby mají takové štěstí. Některé lanovky, které Tbilisané rádi staví, nefungují a jejich stanice pomalu mizí. Co jde polepit, dostane reklamu. Ze svatebního domu, postaveného, aby sovětský občan nemusel používat kostel, si nejbohatší Gruzínec Patarkatsishvili vytvořil vilu. A pak ho stejně otrávili.
A jak jsme na tom v Česko(Slovensku)?
Tak před sedmi lety mě zaujal jeden barák na pražské Vinohradské třídě, nedalo se o něm skoro nic zjistit. Ano, byl to Transgas. Zájem vyvolalo až bourání.
Karel Prager, kterého možná kopírovali Gruzínci, je pro změnu pán, co postavil opovrhované obludné kostky dnešního CAMPu, kam se dnes na velké plátno musí dojít pravidelně podívat každý pražský hipster. V aplikaci Socialist modernism je z České republiky jenom 15 budov a některé špatně umístěné. Koukejte se kolem sebe a někdy příště se vrhneme na méně profláklou brutalitu v Praze.
Nemusíš čekat na levný letenky, když si chceš v brutálním baráku dát dvě sklenky! (loučím se jako Halina Pawlovská)