Stránka bez názvu

Čágo belo šílenci! Na legendární pozdrav Terezy Pergnerové z Esa si stejně nepamatujete, bylo to ještě před Leošem. I matka už mě upozornila, že můj mladistvý pel je dávno pryč. Ale hrozí, že budete v této divné době poslouchat hit Dej si roušku!, nabízím vám proto pár lepších (a nebo stejně úchylných) tipů. Doufám, že to jako Aleš Juchelka z Medúzy dotáhnu až do sněmovny.

Think About Things

Nevěřil bych, že budu doporučovat písničku z Eurovize. Naposledy jsem takto učinil v roce 1988, ale to tam vyhrála Celine Dion, což měla být (zamáčkneme slzu) Lenka Filipová.

Krátce pro ty, kdo tuto nejsmutnější nejotřepanější historku českého showbyzu neznají. Švýcarsko se rozhlédlo po svých stráních, ujistilo se, že fialové krávy má nejlepší na světě, ale zpěvaček je málo a všechny jódlují…

Vydali se na cestu obchodu s bílým masem a ulovili v socialistickém Československu Lenku Filipovou. Naši soudruzi ovšem tento podivný podnik nepovolili a se stejnou písni vyhrála náhradnice Celine.

Letos se v Rotterdamu nic dít nebude, ale já bych hlasoval pro Island. On je to vlastně Island z Berlína a podprahově se vám snažím vnutit myslete o věcech. Očekávám, že taneček ve videu od 1:45 zas nacvičí naši hasiči v ochranných oblecích.

Love Again

Na BBC řikali, že Dua Lipa bude novou královnou popu. Což asi znamená, že svět opět chce, aby si Madonniny křečové žíly odpočaly. Dua Lipa mi byla sympatická, ještě když jsem si myslel, že jde o folklorní dvoučlenné uskupení vzdávající hold národnímu stromu. Jako jedna z mála si svoje nové album nenechává pro sebe a vydání neodložila.

Your Woman

Jestli vám Love Again něco připomíná, je to Your Woman z roku 97 a v té je zas použit motiv z My Woman z roku 1932.

White Town je jednočlenná kapela, bez sociálních interakcí, čímž její člen(ové) evidentně předběhl(i) dobu. Jyoti Mishra ale spíš brzo všechny ostatní vyházel. A hit se mu povedl jen jeden, v tom opravdu smutném roce, kdy umřela princezna Diana.

Last Time I Saw Him a další vykopávky

Našel jsem doma starý Mladý svět, to byl takový důležitý časopis v Československu, kde se už tehdy politici nebáli vyfotit, jak skáčou přes švihadlo, Karel Gott v něm oznámil, že devět let tajil dceru a Theodor Pištěk vyprávěl, jaké to bylo, dojet si pro Oscara. A muselo to být krásné, protože viděl rozrušenou Dianu Ross a ta mu tleskala. Oscara mu nezávidím,ale za Dianku bych vraždil.

Nicméně její Last Time I Saw Him nabývá v karanténě úplně nových konotací.

Imitation Of Life

A jak žiju? Zvolil jsem dnes 100% hudby, protože jinak by to bylo 0% vtipu. Díky dnešní situaci jsem pochopil třeba atmosféru roku 1947 aneb cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly. A strachem. Politické školení si necháme zas na příště.

Už se určitě těším, až pojedu se Zemanem prodávat krtečka do Pekingu. I to jsem si vyslechl, když jsem na veřejnosti mával čínskými znaky. Učit se mezi spolužáky čínsky je horší než se obnažovat. Zkuste to někdy.

Začal jsem sérií sama-doma pokusů, například na Duolingu. Jedna z nejlepších aplikací by nevznikla bez herce Ashtona Kutchera, který do ní investoval svoje peníze z filmových trháků Hele vole, kde mám káru? a Samec. Jsem mu za to vděčný. I za to, že svůj pohyb na plátně v posledních letech omezil na minimum.

Tradiční a Zjednodušený

Existují dva druhy znaků. Tradiční, které dnes nejčastěji uvidíte na českých koupalištích. České maminy totiž volí pro tetování klasiku. Píše se s nimi v místech, kde jsou Číňané relativně svobodní, na Taiwanu a v Honkongu. Komunistická Čína používá zjednodušené znaky. Mao prostě sem tam nějakou čárku ubral, aby šly stamilionům negramotných Číňanů rychleji do hlavy. Zjednodušené verze dneska uvidíte hlavně na kupních smlouvách (až budete prodávat Slávii).

Když mi Univerzita Karlova nabídla kurz čínštiny jako povinně volitelný předmět s rodilým mluvčím, prošel jsem si všechny jazykové školy z reklam v metru a zjistil, že nic tak drahého už z bezplatného českého školství nevymlátím.  

Netušil jsem, zda bude pan učitel z Taiwanu anebo z lidově demokratické Číny. Na úvodní hodině jsme se ale domluvili, že náš kurz je JAZYKOVÝ, jeho politický přesah končí u terakotové armády a pekingské kachny. Což byly očekávané odpovědi na otázku, co víme o Číně. Pan Wang nás upozornil, že na pandí politiku máme asi jiný názor, tak to radši nebudeme moc řešit. Ano, narodil se nedaleko Pekingu.

Dostali jsme čínské jméno

Funguje to takto: Přijde Číňan, zahledí se na vaše jméno, vybere tři slabiky a je z vás navždy Fù Pèi Wěi. Kurz je přísný, domácí úkoly, diktáty. Dva lidé odpadli, nemáme o nich žádné zmínky, asi skončili v pracovním táboře.

Optimista se učí anglicky, pesimista rusky a realista čínsky.

Čína je zemí bodovacího systému. Pokud se nechováte správně, body se vám odečtou a nemůžete si koupit jízdenku, dostat půjčku, nepřijmou vás do lepší práce. Horší než co zkouší v Čechách firmy z holdingu. Když se u nás nestanete členem Idnes Premium, nemůžete si maximálně koupit ty nejlepší lístky na otáčivé hlediště v Krumlově. Kamery rozpoznávající tváře už policie v Praze testovat chtěla, naštěstí byla zastavena. V Číně jsou naprosto běžné.

Čína podporuje Severní Koreu. Čína kolonizuje Afriku, drancuje životní prostředí tam i na svém území. A to všechno za levný trička a drahý mobily, který si stejně koupíme, protože to už nikdo jinej nevyrábí.

Rudé právo se dřív četlo, protože bylo potřeba vědět, co píše nepřítel. Takový je můj vztah k čínštině, aspoň než se ze mne stane kancelářská krysa v čínské korporaci. Chci si uvařit knedlíčky podle originálního receptu, přečíst si noviny, pomoct čínským politickým vězňům a konečně se naučit s hůlkama.

Až vám k Vánocům věnují antistresové omalovánky, odložte je a začněte si do tabulky čárat základní čínské znaky. Efekt na mysl a motoriku ruky podobný. Navíc se to bude na rozdíl od dokonale vybarveného pohledu na Bradavice jednou hodit. Na záchranu světa a jiný p**oviny.

A až vám bude kamarádka ukazovat nové tetování s něčím hlubokým – „koukej, mám tam napsáno – OSUD TYGRA RESPEKTUJE LÁSKU“, třeba poznáte, že ty znaky na předloktí doopravdy znamenají PROŠLÉ NUDLE V AKCI.

V prázdné Stodolní mě v pravé poledne odchytil zoufalý student místní univerzity. Pochválil jsem ho, že si vzhledem k podobné tělesné konstituci, jako mám já, vybral denní službu a jal se mu pomoci s vyplněním dotazníku. Zhodnotil jsem obrubníky a přiznal, že mě tu nikdo nikdy neukradl. Za sebe přidávám pár tipů, jak strávit den se zbytkovým alkoholem a víkendovou celodenní jízdenkou za 80 Kč pro dva. Můžete mít navíc ještě i tři děti do patnácti, ale to bych vám nepřál.

ZAVŘENÝ HOBBY MARKET

Galerie Plato je blízko Stodolní, takže jste ji stihli už večer pozvracet. Stavění velkých marketů by mělo být trestné, i když vše je jen liknavost státních zastupitelů, kteří akt neklasifikují jako zločin proti lidskosti. Zdejší Bauhaus (neplést s německou uměleckou školou) byl po zavření dočasně přeměněn na galerii. Od doby, co mi jedna sousedka řekla, že nechce pozvánku na výstavu, protože je spíš na papáníčko z letáků, upozorňuji: Tady mají i bistro!

V Ostravě se uměleckých pokusů opravdu nebojí, moc jsem jim přál status Evropského města kultury 2015. Nakonec vyhrála Plzeň, která taky musí mít všechno od nosorožců po obří betonové vejce.

https://plato-ostrava.cz/

KURZ SLUŠNOSTI

Až se budete úzkou ulicí Čedičovou blížit k č.p. 8, nerušte moc majitele, kteří jsou fajn a o tuhle stavbu se poctivě starají. Liskova vila (architektů bratří Šlapetů) je příkladem organického funkcionalismu. Ten volili lidé, jimž se už trošku okoukaly vily Tugendhat a Müller, ale měli hodně rádi parníky, což šlo báječně spojit dohromady.

DOMY S DÍROU

Stavět domy nad silnicí a tramvajovou tratí by bylo logické v hustě zastavěných místech, kde se hodí každá píď prostoru. V Čechách najdete snad nejvíc těchto domů v Ostravě, městě, kde mezi dvěma čtvrtěmi jedete přes pláně, temné lesy a doly. Dům s dírou je ale značně reprezentativní, něco jako ementál na rautu.

Bytových celků pro pracující je v Ostravě několik. Mým tajným tipem je Jubilejní kolonie ze dvacátých let dvacátého století, 605 bytů postavených pro tehdy staleté Vítkovické železárny. Na wikipedii píšou, že „expresionistický styl“ je inspirován vídeňskými sídlišti. Opravdu čekáte, kdy kolem vás proběhne Komisař Rex.

DORUBU PORUBU

Dejte si potom i Porubu. Doly v Ostravě jsou podpovrchové, ale občas se něco propadne. Plánem padesátých let bylo zbourat staré čtvrti a centrum přesunout do Poruby. To se naštěstí v plné míře nestalo. Vznikla ale čtvrť s velkým bulvárem a antickými sloupy. Sorela. Památkově chráněná už od roku 1991, v době kdy kvalitu (i když) socialistických staveb obhajoval málokdo, nebyly Vetřelci a volavky a Vladimír 518 si hrál na hřišti. Kdybyste znali podrobnosti či pamětníky-hrdiny, kterým se podařilo ochranu prosadit, dejte mi prosím vědět. Povedlo se to ještě před polystyrenovým věkem a díky tomu dnes není každý dům jinak duhový.

FAENCY FRIES

Roztomilé hranolkárny  Faency Fries začaly v Ostravě a rozšířily se po republice. Mám rád jejich kornout s kapsičkou na omáčku a tu nejradši švestkovou.

Neformální BigMac Index využívá hamburger od McDonaldu, vyráběný po celém světě stejným postupem z identických surovin pod svítícím žlutým M, ale s rozdílnou cenou.

Navrhuji podobný FaencyIndex zavést v Čechách. Na pražském Manifestu jsem byl jednou a dodnes splácím kontokorent na kartě, cenu si nepamatuji přesně, ale lišila se od příjemnější v Ostravě. (Československých legií 5)

Nakonec jsem na státní svátek zvolil nekonfliktní téma. Ostrava je jistě nekonfliktní, stejně jako fanoušci Baníku ve speciálním vlaku do Prahy. Budu následovat Michala Hrůzu na Stodolní v roce 2014.

Cestovní blogísek je hned po mimibazaru, kam také přispívám, to nejhorší, na co ve spodinách internetu můžete narazit. Postupně vás zavalím několika články o cestě do Gruzie, samozřejmě to prostřídám módou a zábavnějšími tipy z účetnictví. Jeli jsme tři, redakce zná pravá jména, ale pracovně zvolme pro kolegy třeba označení Matyáš a Tomáš.

Loni jsem se na Ukrajině do 1700 metrů nad mořem vydrápal se dvěma klacky, ukradnutými z plotu.  Nechtěl jsem spoléhat na stoupající hladinu moří, díky které by po roce měly být všechny hory logicky nižší a tedy snáze zdolatelné. Vyfasoval jsem nórdik-walking hole již z domova.

Kutaisi – Svanetie – turistické peklo

Na letišti v Kutaisi jsme uklidili halu od svinčíku, který náš inovativní způsob balení baťohu do karimatky způsobil. (Zavazadla se sama vybalila zřejmě už na letišti Karla Gotta v Praze.) Jedna hůl scházela. Pracovník ztrát a nálezů rozuměl mému požadavku, ač jsem po něm chtěl „díru“. Anglicky se v šoku a bolesti ze ztráty přece hůl řekne [həʊl] – jako „hole-vole“. Dostal jsem odpichovátko dokonce trochu delší, podle hesla VAŠE ZTRÁTA JE MŮJ NÁLEZ.

Ve Svanetii už rozumný lidé dávno byli. Kavkaz a rozkošné obranné věže u každé usedlosti, do kterých pomalu instalují plastová okna. A vy budete smlouvat. Musíte smlouvat! Psali jsme si nejen výdaje (daňový úředník na výletě), ale i kolik jsme uhádali. Lidé ze západních zemí (např. Austrálie) kolem našich těžkých batohů s jídlem a spacáky poskakovali nalehko a vesničanům cpali moc peněz nejen za nocleh, ale i „obědové balíčky“. Do you prepare vegan, please? Что?

Jako správní hrdinové jsme si spočítali, že na odlehlá místa se nedostaneme. Zvolili jsme klasický TREK – Mestia – Ušguli. Na cestě je dostatek věží, jedna půvabná hospoda u nové sjezdovky, vesnice Adiši, ke které doporučujeme přijít večer, vypadá nejzapomenutěji a rozkošně kýčovitě. Pokud jste rozhodnuti spát u rozpadlé věže ve stanu, pozdním příchodem omezíte verbální nabídky místních guesthousů na minimum.

Smlouvání začátečníka

Vytrvalý déšť. Tři poutníci přicházejí ke zbytkům vesnice. Jediný obydlený dům, prosperující guesthouse. Se špatným ruským přízvukem na obou stranách:

„Za kolik nás ubytujete?“

„Za 60 LARI na osobu.“

„Eto mnóga.“

„Za 60 LARI a dostanete i večeři. Jinak si jděte do deště“

„Eto mnóga.“ Poutníci odcházejí do deště.

„Tak dobře 55 LARI.“

Tohle bylo velmi neúspěšné smlouvání, ale pořád lepší, než když jsem asi v osmi letech smlouval o ceně kabelky ve vietnamském obchodě, protože v televizi říkali, že to jde.

Jak se vlastně píše trek? TRAck?

Mohl bych vám psát o těžkém překonávání brodů. Málem jsme na to dostali koně. Přitom si stačilo zazpívat Karlovo – hej pane táži se zoufale, řekněte mi kde je tady na povodí brod, vedu tam na druhou stranu skot:

„Kluci a co je to vlastně ten track, když některý lidi vypadaj tak důležitě a řikaj, že byli na treku?“

„No to znamená, že odněkud někam jdeš.“

„Aha, takže jsem na treku? Hustý!“

Ušguli, jako nejvýše položená vesnice a přitom silnějším autem dostupná, láká i lidi v bílých kalhotách. Zpátky do Mestie, hlavního střediska, něco mezi Černobylem a Špindlerovým Mlýnem, jsme cenu stáhli ze 40 na 30 LARI za osobu.    

Už z hor zní zvon a my chceme do nížin

Na cestování maršutkami, ještě pojízdnými dodávkami, populárními v celém Sovětském svazu a přilehlých zemích kolem Černého moře, mě nejvíc překvapuje kombinace divokého kapitalismu s věcmi jako jízdenka, jízdní řád, pokladna. Nikdy nevíte, zda vás řidič rovnou naloží, nebo nejdříve odtáhne do pokladny, schované v oddělení nápojů přilehlého obchodu, nechá vás koupit lístek, aby ho rovnou zabavil a roztrhl.

My už chtěli dolů. Do Gori ke Stalinovi, do Tbilisi za panem velvyslancem, k moři. Z Mestie jel pozdě odpoledne jen autobus do Zugdidi. Města s vlakovým spojením. Vlak jsme viděli, jezdí jeden denně, kromě svátků. Byl plný, další až pozítří.

pokračování příště

Zas všechno chronologicky a podrobně, vůbec jsme se neposunuli. Strašná nuda. Dodávám telegraficky: praskání ledovce, všude rododendrony, Matyáš vytáhnul světelný meč, hůl mi z letadla nakonec přineslo komando čtyř pracovníků – k tomu bych netelegraficky dodal, že fakt děsnej doják.

Cestovní blogísek je nejhorší, když se chystáte do stejných míst a třeba by se vám hodily i nějaké praktické informace. Sám pohrdám vtipálky, tenhle text se ale praktičností přibližuje průvodcům Lonely Planet. Dvakrát jsem se pomodlil ke sv. Ivetě Toušlové (takhle se do Toulavé kamery nedostanu) a pokud byste potřebovali přednášku pro vaši školní družinu, nebojte se mi napsat.

Začít psát blog na Dušičky? Tvořit dlouhé nudné texty v roce 2019, aniž by je virálně propagoval můj hologram v autě na vodík? Profitovat z neznalosti extrémního mládí už nemůžu. („Netušila jsem, že se to porno dostane na web.“) Patřím do generace pamětníků. Třeba na doby, kdy Ewa Farna nosila rovnátka a privatizaci OKD všichni tleskali. (Co bylo horší?)

Chcete uspět na internetu? Najděte si téma. Konkrétní. Třeba výrobu vína v Estonsku. Tam na severu teda šlapou hrozny hlavně, když se rozsypou v samoobsluze na zem, správný příklad musí trochu kulhat. Lidé ale ocení vaši stále se rozrůstající sbírku cenných vědomostí a najdou si vás. Omezte se ještě víc. Pište pouze o vínu vyrobeném do roku 1926. V šedé mase internetu vaše stránka zazáří a pít to už nikdo nebude.

Chtěl bych psát jen o kozích sýrech, zlomkových akciích na newyorské burze nebo použití cimbálu v hip-hopu. Ale nejde mi to. Nadchnu se pro spoustu věcí. Zakládám si na tom, že je neopouštím, prostě jen postupně přestanu stíhat. Zoufalí rodiče se to snažili omlouvat mým narozením v Blížencích, i když jinak se stránkami horoskopu maximálně sušili obuv.

Dojde na vše a často v kombinacích (tzv. holistický přístup), občas se vám budu snažit něco vnutit, třeba pronajmout si hrob. Rád bych zachránil nosorožce a tramvaje T3 v Praze, zkoušel jsem to v miss přes světový mír, ale prý mám špatný míry.

Zas za týden a dobrou chuť, pokud právě obědváte.