Cestovní blogísek je hned po mimibazaru, kam také přispívám, to nejhorší, na co ve spodinách internetu můžete narazit. Postupně vás zavalím několika články o cestě do Gruzie, samozřejmě to prostřídám módou a zábavnějšími tipy z účetnictví. Jeli jsme tři, redakce zná pravá jména, ale pracovně zvolme pro kolegy třeba označení Matyáš a Tomáš.
Loni jsem se na Ukrajině do 1700 metrů nad mořem vydrápal se dvěma klacky, ukradnutými z plotu. Nechtěl jsem spoléhat na stoupající hladinu moří, díky které by po roce měly být všechny hory logicky nižší a tedy snáze zdolatelné. Vyfasoval jsem nórdik-walking hole již z domova.
Kutaisi – Svanetie – turistické peklo
Na letišti v Kutaisi jsme uklidili halu od svinčíku, který náš inovativní způsob balení baťohu do karimatky způsobil. (Zavazadla se sama vybalila zřejmě už na letišti Karla Gotta v Praze.) Jedna hůl scházela. Pracovník ztrát a nálezů rozuměl mému požadavku, ač jsem po něm chtěl „díru“. Anglicky se v šoku a bolesti ze ztráty přece hůl řekne [həʊl] – jako „hole-vole“. Dostal jsem odpichovátko dokonce trochu delší, podle hesla VAŠE ZTRÁTA JE MŮJ NÁLEZ.
Ve Svanetii už rozumný lidé dávno byli. Kavkaz a rozkošné obranné věže u každé usedlosti, do kterých pomalu instalují plastová okna. A vy budete smlouvat. Musíte smlouvat! Psali jsme si nejen výdaje (daňový úředník na výletě), ale i kolik jsme uhádali. Lidé ze západních zemí (např. Austrálie) kolem našich těžkých batohů s jídlem a spacáky poskakovali nalehko a vesničanům cpali moc peněz nejen za nocleh, ale i „obědové balíčky“. Do you prepare vegan, please? Что?
Jako správní hrdinové jsme si spočítali, že na odlehlá místa se nedostaneme. Zvolili jsme klasický TREK – Mestia – Ušguli. Na cestě je dostatek věží, jedna půvabná hospoda u nové sjezdovky, vesnice Adiši, ke které doporučujeme přijít večer, vypadá nejzapomenutěji a rozkošně kýčovitě. Pokud jste rozhodnuti spát u rozpadlé věže ve stanu, pozdním příchodem omezíte verbální nabídky místních guesthousů na minimum.
Smlouvání začátečníka
Vytrvalý déšť. Tři poutníci přicházejí ke zbytkům vesnice. Jediný obydlený dům, prosperující guesthouse. Se špatným ruským přízvukem na obou stranách:
„Za kolik nás ubytujete?“
„Za 60 LARI na osobu.“
„Eto mnóga.“
„Za 60 LARI a dostanete i večeři. Jinak si jděte do deště“
„Eto mnóga.“ Poutníci odcházejí do deště.
„Tak dobře 55 LARI.“
Tohle bylo velmi neúspěšné smlouvání, ale pořád lepší, než když jsem asi v osmi letech smlouval o ceně kabelky ve vietnamském obchodě, protože v televizi říkali, že to jde.
Jak se vlastně píše trek? TRAck?
Mohl bych vám psát o těžkém překonávání brodů. Málem jsme na to dostali koně. Přitom si stačilo zazpívat Karlovo – hej pane táži se zoufale, řekněte mi kde je tady na povodí brod, vedu tam na druhou stranu skot:
„Kluci a co je to vlastně ten track, když některý lidi vypadaj tak důležitě a řikaj, že byli na treku?“
„No to znamená, že odněkud někam jdeš.“
„Aha, takže jsem na treku? Hustý!“
Ušguli, jako nejvýše položená vesnice a přitom silnějším autem dostupná, láká i lidi v bílých kalhotách. Zpátky do Mestie, hlavního střediska, něco mezi Černobylem a Špindlerovým Mlýnem, jsme cenu stáhli ze 40 na 30 LARI za osobu.
Už z hor zní zvon a my chceme do nížin
Na cestování maršutkami, ještě pojízdnými dodávkami, populárními v celém Sovětském svazu a přilehlých zemích kolem Černého moře, mě nejvíc překvapuje kombinace divokého kapitalismu s věcmi jako jízdenka, jízdní řád, pokladna. Nikdy nevíte, zda vás řidič rovnou naloží, nebo nejdříve odtáhne do pokladny, schované v oddělení nápojů přilehlého obchodu, nechá vás koupit lístek, aby ho rovnou zabavil a roztrhl.
My už chtěli dolů. Do Gori ke Stalinovi, do Tbilisi za panem velvyslancem, k moři. Z Mestie jel pozdě odpoledne jen autobus do Zugdidi. Města s vlakovým spojením. Vlak jsme viděli, jezdí jeden denně, kromě svátků. Byl plný, další až pozítří.
pokračování příště
Zas všechno chronologicky a podrobně, vůbec jsme se neposunuli. Strašná nuda. Dodávám telegraficky: praskání ledovce, všude rododendrony, Matyáš vytáhnul světelný meč, hůl mi z letadla nakonec přineslo komando čtyř pracovníků – k tomu bych netelegraficky dodal, že fakt děsnej doják.
Cestovní blogísek je nejhorší, když se chystáte do stejných míst a třeba by se vám hodily i nějaké praktické informace. Sám pohrdám vtipálky, tenhle text se ale praktičností přibližuje průvodcům Lonely Planet. Dvakrát jsem se pomodlil ke sv. Ivetě Toušlové (takhle se do Toulavé kamery nedostanu) a pokud byste potřebovali přednášku pro vaši školní družinu, nebojte se mi napsat.